Místo
„Slyšíš, drobásku?“ hlesl postarší pán pod rozkvetlým třešňovým stromem Seděl na staré, dřevěné a ručně vyřezávané lavičce a nechával se unášet jarním zpěvem ptáčků sedících v korunách stromu. Jejich něžný projev hladil staříka po duši. Díky těmto okamžikům miloval z ročních období nejvíce jaro. Každý den po rozjitření se oblékal do dlouhého lehlého pláště, světle šedého klobouku s úhledně uvázanou pentlí a ze svého domu mířil k písčité cestě, na které ho doprovázely jeho dlouhé lesklé boty ve společnosti nádherně zdobené dřevěné holi zapichující se do půdy. V tomto doprovodu došel až na své místo. Připomínalo místo z pohádky či ráje. Největší ozdobou pro jeho útočiště byly růžové třešňové květy opylovávané včelkami. Tuhle nádheru obdivoval každý den a každý ve vesnici věděl, že by bylo nepřístojné zasednout mu jeho div světa.
Jenže život je nevyzpytatelný. Jednoho dne pán opět kráčel svými přesnými kroky na své místo v parku a na lavičce ho čekalo nemilé překvapení. Na jeho lavičce ležel raněný pták. Křidýlko mu znemožnilo létat, a tak tam bezmocně ležel. Bylo to tak křehké mláďátko s drobnými peříčky blankytné barvy. Z malinkého obličeje byl cítit strach, který ve staříkovi vyvolával soucit. Opatrně zvedl ptáčka do dlaní velmi opatrně, aby ho ještě více neporanil. Neřešil, že přijde o kochání se přírodou, která mu denně svoji čistotou pomáhá, ale naopak dnes se jí rozhodl pomoci. Odnesl ptáčka do svého obydlí. Dům, ve kterém žil byl temný a nasycený samotou, takže není divu, že muž chodíval do prosluněného parku. Žil už léta sám a spíše nechal plout své myšlenky a touhy, než aby se věnoval údržbě svého domu. Po nepříjemném vrznutí dveří vešel s ptáčetem na dlani do pokoje. Tam ho opatrně položil do staré kolíbky pro panenky. Po chvíli ho opět vzal do svých dlaní a jemně vyčerpaného tvorečka ošetřil. V tu chvíli se mu ptáček vymrštil z ruky a vznesl se do vzduchu. Začal poletovat divoce po místnosti, div že se neporanil znovu. Bylo možno na něm poznat touhu po volnosti a vzlétnutí do oblak. Pán tedy otevřel dveře, aby mu umožnil jeho sen. Zpěváček než zamířil ke dveřím, několikrát obletěl pána. Vypadal, jako kdyby se na něj usmíval, a děkoval mu za vřelou pomoc. Poté z temného domu vyletěl. Zmizel pánovi z dohledu, ale ten ho slyšel, jak krouží kolem střechy. Máváním křídel jako kdyby měnil svět. Na dům začalo dopadat sluneční světlo a stromy a keře na zahradě náhle začaly kvést. Když ptáček oblétl celou střechu, dosedl na pánova ramena. Ten se s podivem otočil a připadalo mu, že se vrátil čas. Jeho temné místo se náhle proměnilo v to nejsvětlejší v celé vesnici. Květiny voněly po celé zahradě, a svou vůní linuly až k nebesům. Houpačka visící na stromě vrhala stín do svěží zelené trávy a vzduch byl čistější než kdy jindy. Stařec byl unesen tou nádherou a nedokázal si dění vysvětlit. Pohladil ptáčka po hlavičce, který se v zápětí opět rozlétl, ale každý den se za ním vracel. Sedávali spolu na lavičce a drobásek mu pěl do ucha velmi líbezné melodie.
Stařík si velmi užíval přírody a byl jí za její dary opravdu vděčný. A příroda měla také potěšení z toho, že mohla hostit tak milého muže, který jí bez váhání pomohl.
Muž si sundal z hlavy klobouk a položil ptáčka vedle sebe a potom se na něj podíval a zdvihl ho do svých dlaní a hlesl: „Slyšíš, za tohle děkuji!“