Hirošima
Tma, les, chlad a z mechu vznášející se mlha po dešti. Všude se rozprostírala jen vůně jehličí z vysokých stromů - snad borovic, jedlí nebo bříz? Avšak byl to krásný les, vlhkost povzbuzovala houby k růstu a zvířátka přivolávala ke krmelcům. Tímto údolím mezi těmi jehličnatými postavami vedla šedavá cestička. Pokrývaly ji malé kamínky, mezi kterými prorůstala tráva a mech. A právě po této cestě kráčel chlapec jako lusk. Modrooký blonďáček ve školním věku. Na zádech nosíval aktovku a mířil tudy denně do školy ve městě a v odpoledních hodinách se opět tímto lesem vracel domů. Byl tak sladký a ty jeho oči, jak duhové kuličky. Někdy se mi zdálo, jakoby jimi dokázal číst myšlenky. Opravdu zajímavý človíček, a proto jsem na něj každý den vyčkávala u okna v kuchyni. To směřovalo přímo na lesní pěšinku, a tak jsem vždy měla o všem, co se tam dělo, přehled. Vždy jsem podle jeho kroků, tváře a chování poznala, jaký měl den. Sledovala jsem ho od prvního školního dne už 3 roky. A mělo tomu tak být i dneska. Chlapeček si měl jít pro vysvědčení a můj plán spočíval v tom, ho opět sledovat. Ale musela jsem dnes odjet za svou nemocnou matkou, přesto jsem nechtěla o tak chlapcův důležitý den přijít. Vzala jsem si proto domácí kameru a připevnila jsem ji na pootevřené okénko. Stiskla jsem červený knoflík, a protože jsem měla zpoždění, pospíchala jsem z domu. Kamera mezitím snímala vše, co se na lesní pěšině odehrávalo. Něco ale přesto objektiv nezachytil.
Když jsem se vracela, nemohla jsme se dočkat, až si pustím, co se mi natočilo. Vsunula jsem kazetu do přehrávače, usadila se do křesla a čekala, co se bude dít. Dlouhou dobu byl záběr zcela neměnný, jen prázdná cesta obléhající stromy a měkoučkým mechem. Ovladačem jsem tedy posunula nahrávku dál a mezi zrnitými proužky jsem viděla jen neznámé míhající se postavy. Podle času, který se prolínal na obrazovce, jsem si hlídala moment, kdy měl přijít můj školák na scénu. Naskočilo tam 7:25 a já věděla, že tady už by měl kráčet po pěšině. Čas utíkal, už se blížila osmá hodina a on stále nikde. Nikdy nechodíval dříve a později také ne. Že by stonal? To ne vždyť se mělo rozdávat vysvědčení a na to se on opravdu těšil. Nevím, co se mohlo stát, že tudy dnes nešel. Řekla jsem si, že ho možná výjimečně vzala maminka autem, a tak jsem si s tím nelámala hlavu a kazetu jsem dál přetáčela a čekala, až půjde můj hrdina zpět. Po chvíli už jsem v dálce obrazu zahlédla mého človíčka, on byl opravdu jako můj syn nebo mladší bráška, úplně jsem si ho zamilovala. Zatím měl nerozeznatelnou tvář, ale poznala jsem jeho malou postavu. Postupně se přibližoval, a tu najednou - obraz zmizel. Po televizní obrazovce se pohybovali šumějící mravenci. Naštvalo mě to, celou dobu jsem na ten okamžik čekala a teď tohle. Proč se ale takhle nahrávka přerušila, poničila se kazeta? Podívala jsem se tedy na ní, ale byla v pořádku. Zasunula jsem ji zpět to videa a přetočila jsem ji opět o kus dál. Konečně jsem se dočkala obrazu, ale můj chlapeček už po cestě nešel. Byla jsem z toho smutná, ale, „ Co se dá dělat?“ řekla jsem si. V tu chvíli jsem ale zahlédla stín blízko displeje kamery. Nestihla jsem to včas zhlédnout, proto jsem si to o kousek vrátila. Opravdu tam stála černá podobizna nějaké velké postavy. Divila jsem se, kdo mohl být takto blízko, jako by někdo věděl o kameře a manipuloval s ní. Chtěla jsem se dozvědět, zda tam nebyla postava už ve chvíli, než se obraz přerušil. A opravdu i před pauzou se tam objevila. Někdo jako by naschvál vypnul mou kameru, abych neviděla to, na co jsem čekala. Měla jsem zlost, ale… proč to někdo udělal? Chtěla jsem kazetu přetočit na konec, něco mě ale zarazilo. A to obrys obličeje, pronikající do šumějící obrazovky v jejímž koutě jako by byl zmenšený obraz, po kterém jsem toužila. Byl však tak malinký a těžko rozeznatelný. Avšak napnula jsem zrak a mé oči se akomodovaly pouze a jen na to, co se tam děje. Viděla jsem chlapce a u něj nějakého muže. Ale zda to byl muž, tím jsem si nebyla jistá. Více jsem toho nerozeznala a navíc mě už bolely oči. Stopnula jsem video a vyrazila do lesa, přesvědčit se o svých podezřeních.
Pomalu, ale jistě jsem se k němu blížila a jehličnatá vůně mě stále více a více unášela a pohlcovala do víru lesa. Na pěšině jsem hledala něco, od čeho bych mohla své malé vyšetřování započít. A uviděla jsem dětské stopy v kamíncích, šla jsem v jejich směru, ale najednou skončily. Jako by se vypařily i s chlapcem. Poté můj pohled padl na žhnoucí kamínek těsně vedle té poslední stopy. A na stromě? „Ááá, Panebože, to není možné!“ V kůře stromu byl vypálený stín malého chlapečka. Opravdu hrozný pohled. Připadala jsem si, jako v Hirošimě po pádu atomové bomby, kdy na zbytcích zdí zůstávaly takto vypálené stíny lidí. Vyděšená jsem utíkala pryč z lesa tak, že se pode mnou motaly nohy.
Doběhla jsem až domů. Tam jsem vyndala kazetu z videa a zničila ji. Už jsem se k tomu nechtěla vracet. Už nikdy jsem nesledovala lesní cestu, a také jsem po ní nikdy nešla. Jen při vzpomínce mi hrůzou naskakovala husí kůže. Nevím, co se tam tenkrát stalo. Čí byl stín na nahrávce, ani jak se přerušila. O chlapci jsem již nikdy neslyšela, jako by opravdu dočista zmizel ze světa.
Už na tuto událost nechci nikdy více vzpomínat, proto příběh čtete. Ne nadarmo se totiž říká, že když se něco jednou napíše, už se to nemusí pamatovat. A na smrt svého imaginárního syna si pamatovat opravdu nechci.